Život po životě

Vždy, když se doslechnu o jakémkoliv případu, kdy zesnulý kontaktuje své blízké a snaží se jim cosi sdělit, nebo po jeho pohřbu není v rodině stále klid a harmonické smíření s jeho odchodem, ale všichni mají pocit, že jeho duše je stále zde mezi námi, uvědomuji si sama u sebe, jak málo víme o tom, co se po smrti s člověkem odehrává, a jak ho co nejlépe vyprovodit na jeho velkou a dalekou pouť ke hvězdám...

Jako malá jsem bydlela v domě, kde byla jedna místnost plná zbytků minulosti. Byly to jakési vzpomínkové předměty, co moje babička jako památku uchovávala a oprašovala na poličkách a nábytku. Šlo o staré modlitební knížky, růžence, obrazy a fotografie, dokonce i šaty, tabatěrku a další věci, co jí připomínaly zesnulé rodinné příslušníky. Už tehdy jsem cítila, že tato místnost přináší člověku pocit jakési stísněné atmosféry a často jsem se doslova bála do jejích dveří vstupovat. Jak šel čas, tak právě v tomto místě, které sloužilo léta jako jakési pomyslné rodinné mausoleum, se dělala rekonstrukce, ale ti, kdo tehdy v oné místnosti přespávali tvrdili, že noční spaní v místě naplněném přehršlem starobylých předmětů po zesnulých, bylo opravdu velmi, ale velmi děsivé, a nedalo se tam normálně vyspat. A to šlo o názor dvou dospělých, pragmaticky založených lidí.

Já sama jsem naprostým zastáncem toho, aby si každý dělal, co uzná za vhodné, nicméně při potížích s odchodem zemřelých jsem získala nemálo zkušeností právě proto, že mnozí z nás nechápou a nerozumí určité zdravé hranici jednání a zvyklostí, pokud se jedná o pohřby a uchování památky po zesnulých.

Proto bych se ráda pozastavila nad několika klíčovými momenty v takovýchto situacích, kdy někdo zemřel a pozůstalí se drží nejrůznějších zaběhnutých tradic a zlozvyků.

V prvé řadě jde o náležitý souhlas zesnulých ohledně nakládání s jejich ostatky. Pokud má člověk ještě za života konkrétní požadavek ohledně pohřbu, je důležité respektovat jeho žádost a podle přání ji vyplnit. Mnoho lidí si například přeje rozptýlit svůj popel v místě, které milovali a podobně. Pokud je to možné, určitě je vždy a za každých okolností fér se zařídit podle posledního přání zesnulého. Avšak existují i situace, kde navzdory zdravému úsudku pozůstalí uchovávají ostatky doma v podobě urny, která jakoby oživuje památku zesnulého v jejich očích. Nejde však o zrovna vhodné řešení! Podle tradice s úctou nakládat se vším, co po nás jednou zbude (a nemám na mysli majetek a spory o dědictví), je vždy velmi žádoucí, aby i urna s popelem byla vhodně a s respektem uložena do hrobu, nebo - jak uzná každý rozumný člověk, bylo tělo nebožtíka řádně pochováno. Není totiž žádnou výjímkou, že v některých případech se může stát, že zesnulý nenalézá klid právě z toho důvodu, že pozůstalí například lpí na jeho památce do té míry, že ani po dlouhých letech truchlení nejsou ochotni se vzdát jeho věcí, nebo dokonce vyhradí celý pokoj na to, aby zde hromadili jeho památeční předměty natruc času. Někdy jde o jakousi psychickou připoutanost, která je příliš urputná a nechtíc způsobuje, že nedojde k náležité a zdravé rozluce mezi oběma světy -tím naším a tím druhým břehem...

Níže je velmi zajímavý příběh ze života, kde se pojednává o jedné ukázkové situaci, díky které nemohla nalézt klid duše zesnulé maminky:

Vloni v létě mi umřela maminka po těžké nemoci. Sestra s ní byla až do samotného konce, protože bydlela u ní. Maminka si nepřála pohřeb, a tak jsme se se sestrou rozhodly za maminku nechat sloužit mši, což bylo ve finále lepší než pohřeb, protože jsme se v tom kostele sešli všichni maminčini blízcí a položili kytice k její velké fotografii, kterou jsme tam se svícemi nainstalovali do čela. Bylo to dojemné a krásné rozloučení.

U místní pohřební služby jsme se sestrou objednávaly zpopelnění maminčiných ostatků, a protože sestra bydlí v místě, nechaly jsme jako objednavatele pohřbu napsat sestru, neboť urnu může vyzvednout jen objednavatel a já bydlím daleko, takže se nám to zdálo logické. Ovšem pohřeb, tedy zpopelnění, jsem platila já, přestože maminka odkázala veškerý svůj majetek jen mojí sestře (ne proto, že by mě snad neměla ráda, ale kvůli svému sociálnímu cítění, jelikož já se prý o sebe umím postarat a sestra ne, což je v podstatě pravda vzhledem k sestřině lenosti atd.). Mně to nijak zvlášť nevadilo a neřešila jsem to, mamince jsem to odpustila.

Jenže pak ubíhaly dny, týdny a měsíce a sestra stále nevyzvedla urnu z ústavu. Týden před Vánocemi jsem to už nevydržela, nedokázala jsem unést, že by maminčiny ostatky zůstaly i přes Vánoce v hangáru, a tak jsem tam zavolala, jestli by nebyl nějaký způsob, jak je odtamtud vyzvednout bez sestry. Řekli mi, že moje sestra tam musí zavolat a říci jim, že s tím souhlasí, že maminčin popel vyzvednu já. Jenže moje sestra s tím nesouhlasila a kladla mi nepřetržitě překážky a dokonce mě skrze maminčiny ostatky a jejich vyzvednutí vydírala. Jednoho dne, 2 dny před Štědrým dnem, jsem kvůli tomu nemohla usnout a plakala až skoro do rána, a vtom jsem dostala nápad, že napíšu plnou moc, na které zfalšuji sestřin podpis. Byl to jediný způsob, jak zachránit maminku z hangáru. Už v půl sedmé ráno jsem seděla ve vlaku se zfalšovanou plnou mocí. Přijela jsem do pohřebního ústavu, celá zpocená strachy, neboť nejsem zvyklá podvádět (nedělám to nikdy), ale tohle byla situace krajní nouze. Neměla jsem na výběr. Přesto mi urnu nechtěli vydat a volali sestře o souhlas. Ta jim však telefon opakovaně nezvedala, a tak mi nakonec urnu s maminkou svěřili, i vzhledem ke skutečnosti, že faktura za zpopelnění byla vystavena na moje jméno. Byla jsem moc šťastná, urničku jsem objala a opusinkovala a uložila si ji pod vánoční stromeček. K ní jsem postavila vázičku s růžičkou a měla jsem z toho krásný pocit, že jsem maminku zachránila a že jsem jí alespoň já takto prokázala úctu. Cítila jsem, že její dušička o tom ví a že nějak zařídila to, že sestra nezvedla úřednici ten telefon. Sestra samozřejmě následně ztropila cirkus, ale to mi bylo fuk.

Jenže po několika týdnech jsem opět cítila, že dušička maminky není spokojená. Zdály se mi opakovaně sny, které se daly vyložit jedině tak, že maminčina duše trpí tím, že její ostatky nejsou ještě uložené v hrobečku, a ona nemůže na své cestě pokračovat tam, kde už by měla dávno být. (Jen chci doplnit, že jsem velice senzibilní, živím se jako léčitelka a mívám silné pravdivé vize i předtuchy, proto jsem svým pocitům v této záležitosti neměla důvod nevěřit. Například když jsem jako dítě šla se spolužačkami ze školy, jel okolo pohřební vůz a kamarádka řekla: "Ach jo, kdopak to asi zase umřel?" a já na to řekla: "Myslím, že tvá babička." Jenže já její babičku vůbec neznala a nevěděla jsem vůbec nic o jejich rodině. Druhý den přišla tato kamarádka do školy s černou páskou na paži /to se tenkrát nosívalo/ a řekla mi, že jsem měla pravdu, že ten pohřebák jel opravdu pro její babičku.)

Ale zpět k mému příběhu o mamince. Začala jsem naléhat na sestru, aby konečně zavolala kameníkovi, aby nadzvedl těžký kámen na hrobě, který patřil jí (sestře), která si logicky nepřála, abych já cokoli kolem jejího hrobu zařizovala. Jenže sestra měla opět "jiné starosti". Neměla samozřejmě žádné, ale argumentovala tím, jak bývá jejím zvykem. Prý je na to dost času. Pro moji sestru je na všechno vždycky dost času. Před tím taky říkala, že na tom přece nesejde, kdy urnu vyzvedneme v krematoriu. Přestože zdědila maminčin třípokojový byt, kam se měla přestěhovat krátce po pohřbu naší maminky (tak to maminka zamýšlela, aby sestra nemusela platit drahý pronájem jednopokojového bytu kde bydlela se synem), není přestěhovaná dodnes, a to je už další léto za dveřmi! Asi na tom není tak špatně, jak tvrdí, když si může platit tak dlouho dva byty. Ale to je její věc. Nicméně jsem opět prosila nebesa, aby se stal zázrak a sestra konečně zavolala kameníkovi a domluvila s ním schůzku u toho hrobu, kde je pochován sestřin starší syn (a kde si podle sestřiných slov přála být pochována i naše maminka) a mohly jsme ji konečně pochovat. Moje sny o tom, že dušička maminky trpí tím, že ještě není pochována, pokračovaly. Požádala jsem tedy v slzách maminku "do nebíčka", aby sama něco zkusila udělat, aby se sestra konečně rozhoupala k činu a omluvila jsem se jí, že jsem bezradná a zoufalá, protože se sestrou nic nepohne.

Asi dva dny nato mi sestra volala, že když byla u naší maminky v bytě, zničehonic na ní vypadla nelogicky z kuchyňské linky polička a vše se vysypalo na zem a nic z toho se nerozbilo. Stále jí nic nedošlo. Asi za půl hodiny se stalo totéž znovu. Teprve v tuto chvíli sestře došlo, že se asi maminka zlobí a dává jí najevo, aby už konečně něco udělala. A tak sestra konečně zvedla telefon a zavolala kameníkovi. O 14 dní později jsme již maminčiny ostatky ukládaly do hrobečku, kam jsme zasadily kytičky a zapálily svíčičky a pomodlily se za její dušičku. Moc se mi ulevilo a bylo to krásné. I počasí nám vyšlo, svítilo sluníčko. Den předtím, než jsme maminku ukládaly do hrobu, jsem měla opět sen. Tentokrát byla maminka malá 5-ti letá holčička, stála u zdi hřbitova, kousek od nás a dívala se, jak ukládáme její ostatky. Radostně se smála a poskakovala a volala: "Konečně jsem se dočkala, huráááá!" Pak se její tvář změnila na slečnu a náhle odněkud přicházel náš táta s kyticí na její hrob. Zeptala jsem se maminky, jestli jí to nevadí, když jí táta tolik ublížil a ona ho za to celý život nenáviděla (byli 30 let rozvedení). Slečna maminka se na mě krásně usmála a řekla mi "Nevadí mi to, já jsem mu už všechno odpustila." A od té doby cítím, že její dušička je již v krásném nebi, tam, kde měla být už dávno a je spokojená.

Známí si mysleli, že ukládání maminčiných ostatků pro mě byla smutná záležitost. Mýlí se však. Pro mě to byla velice, opravdu VELICE radostná událost, protože se maminčina dušička konečně dočkala toho, nač téměř rok čekala v nějaké "mezidimenzi", protože se nedokázala odpoutat od svých ostatků, dokud jí nevzdáme úctu tím, že její tělesné ostatky uložíme navěky do klidu a míru – do země, kam patří.

A teprve tímto příběhem, který je skutečný ze mého života, jsem si uvědomila velkou důležitost toho, jak se nakládá s ostatky těch, kteří nás navždy opustili a že je důležité je s úctou co nejdříve po jejich smrti uložit do klidu a míru v matičce Zemi, a to ať už v urně nebo bez ní, aby se duše mohla odpoutat a putovat na své další cestě tam, kde může odpočívat - tam, kde nevíme vlastně kam😊

Ještě chci zmínit jednu zajímavost. Naše maminka, když jsme byly malé holky, koupila stromeček ořešáku a těšila se na ořechy. Stromeček rostl a sílil, avšak nikdy nerodil žádné ořechy. Dnes je tomu stromu víc než 40 let a opravdu nikdy nerodil. Náš táta chtěl ten strom už porazit. V červenci umřela naše maminka a hned na podzim byl tento ořešák poprvé doslova obsypaný výbornými velkými ořechy! Myslíte, že to je náhoda? Já teda rozhodně ne! Já i táta si myslíme, že maminka nechtěla, abychom jej porazili a chtěla nám dát vědět z nebe, že o nás ví a že nám posílá tento dar z jejího stromečku, u kterého se ona sama nikdy nedočkala úrody😊 A náš táta nakonec opravdu přišel na maminčin hrob a přinesl jí krásné květiny.

Zdeňka