Vyšší Síly zasahují - zkušenosti čtenářky

05.10.2020

Vyšší síly zasahují - Splněná přání

Verunko, jak tady čtu ty Tvé krásné příběhy z Tvého života, kde zasahují vyšší síly, napadlo mě, že bych se mohla se čtenáři Tvého webu podělit o zajímavé příběhy z mého života. Jedná se o příběhy, v nichž se mi splnilo mé přání, na první pohled zcela nereálné, a to neuvěřitelně přesně a rychle. Není možné, aby to byla náhoda. Pravděpodobnost toho, že by to byla náhoda, je v podstatě nulová vzhledem k okolnostem. Samozřejmě, že se nám mohou splnit mnohá přání, na jejichž splnění stačí jen trocha štěstí, ale lví podíl na jejich splnění máme my sami - tedy naše cílevědomost, odvaha, píle, houževnatost a mravenčí poctivá práce, jako třeba v mém případě mít dvě zdravé, šťastné, úspěšné, spokojené a zdárné děti, na něž můžu být hrdá, vykonávat své poslání = povolání svých snů, vyhrabat se z beznadějné chudoby do finanční hojnosti, koupit si krásné auto, letět balónem, a tak podobně. Ale to, o čem tady chci teď psát, je něco jiného. Jedná se o to, jak vesmír okamžitě vyslyšel má přání, na jejichž splnění jsem měla nulový podíl - pouze jsem si je přála, nic víc. Dodnes nevím, zda to bylo tak, že Vyšší síly vyslyšely tato má přání, anebo zda jsem naopak já předem dostala shůry nějaké jasnozřivé vhledy toho, co se mi v nejbližší době stane. Je to pár situací, protože vše, co bych si přála, se mi zatím nesplnilo. Ať tak či onak, následující příběhy patří mezi neuvěřitelně okamžiky mého života.

Příběh - Maturita

Nevím, jak to probíhá dnes, ale v době, kdy jsem maturovala já, jsme si otázky vytahovali z takového pytlíku naslepo. V něm byly složené papírky a na nich napsané jednotlivé otázky, kterých bylo ke každému předmětu snad ke stovce.

Čekala mě maturita a já jsem se měla učit. Jenže jsem byla líná. Nesnáším učit se cokoli nazpaměť, protože co mě nebaví, to si prostě nezapamatuju. Spoléhala jsem na to, že matematiku zvládnu, protože mi šla vždycky výborně - ta nezávisí na šprtání nazpaměť, nýbrž na logice, a to mi právě vyhovuje. Takže na matiku jsem se nepřipravovala vůbec. Z češtiny jsem se naučila jen básníky a básně z určitého historického období. O moc víc jsem se toho nenaučila a spoléhala na svoje umění hezky recitovat a na to, že si vytáhnu české básníky. Z ruštiny jsem se naučila POOUZE životopis a dílo N.V.Gogola, o ničem jiném jsem z ruštiny nevěděla ani "ň". Inu řekla jsem si: "Z češtiny si vytáhnu básníky a z ruštiny Gogola! Jinak to nepůjde." A namísto učení jsem se o svaťáku válela na koupališti zatímco spolužáci se šrotili od rána do večera. Pak přišel den, kdy jsem měla jít složit maturitní zkoušky. První byla matematika, tu jsem zvládla perfektně, jak jsem očekávala. Druhá byla čeština - vytáhla jsem si naslepo básníky a bylo to za 2. Třetí byla ruština. Třesoucí se rukou jsem sáhla do pytlíku s otázkami a jednu si vytáhla. Rozbalím papírek a čtu: "Život a dílo N.V. Gogola." Nevěřila jsem svým očím a byla jsem šťastná jako blecha. I tak jsem odmaturovala z ruštiny za 3. Vytáhnout si jakoukoli jinou z mnoha desítek otázek, které na mě čekaly v pytlíku, od maturity by mě vyrazili než bys řekl švec, protože bych neřekla ani Ň. Dodnes si tu situaci vybavují zcela živě, ačkoli jsem maturovala před 36 lety. Samozřejmě, že v celém svém životě jsem nikdy nevyužila ani ťuk ani z české ani z ruské literatury ani z další spousty věcí, které nám ve škole tloukli do hlavy. Namísto toho, aby se žáci ve škole učili jak se mají chovat v různých mezilidských vztazích, jak se chovat ohleduplně k sobě navzájem i k přírodě a zvířatům, což by bylo užitečné pro společnost i pro jednotlivce, byly po nás vyžadovány samé nesmyslné a nepoužitelné znalosti. Ostatně to, čím se dnes živím, mě v žádné škole nenaučili. A Vesmír, či andělé to dobře věděli, a proto mi při maturitě zázračně pomohli

Příběh - Životní partner

Nevím proč, ale od malička se mi líbilo jméno Pavel, ale žádného Pavla jsem neznala. Od puberty se mi líbili svalnatí kulturisti, ale chodila jsem jen s obyčejnými kluky a s žádným Pavlem. Když jsem pak chodila na vysokou školu, měla jsem spolužačku Radku, která mě jednou vzala na návštěvu se své sestřenici. Ta měla nad postelí veliký plakát - zvětšenou fotografii - svého přítele, jehož si měla brzo brát. Byl to kulturista a byl tam v takové té super póze v plavkách. Radka se na mě významně podívala a řekla: "To by bylo něco pro Tebe, viď?" A já na to jako správná puberťačka: "To teda jo, moc by se mi líbilo mít takovýho kluka a ještě hezčí by bylo, kdyby se jmenoval Pavel. Taky bych si ho vzala a vyvěsila si jeho fotku nad postel!" O týden později jsme jely s Radkou na lyžařský výcvikový kurz. První den u večeře jsem si všimla kluka, jehož svaly nešly přehlédnout ani pod mikinou. Radka se na mě zase významně culila. Druhý večer jsme šly na diskotéku. Na diskotéce byl i tenhle kluk. Obletovala ho mračna krásných holek jako roj včel , zatímco já absolutně neměla sebevědomí se k němu přiblížit. Seděly jsme s Radkou docela daleko od něj a já dělala, že ho nevidím a věřila jsem, že by si mě stejně nevšimnul, když má kolem sebe tolik krásných holek. Jenže on si mě nejen všimnul (ačkoli podle mého názoru jsem byla tehdy taková šedá myška nevábně oblečená, nenalíčená,...), ale začal mě balit. Pak jsme se spolu vyspali. A v té posteli jsem se ho zeptala, jak se jmenuje. On mi řekl, ať hádám. Odpověděla jsem: "Pavel?" On na to: "Tak proč se ptáš, když to víš?" A já na to: "Ty se vážně jmenuješ Pavel?" On "No a co?" No, co vám bud povídat - byl to kulturista vrcholné třídy, který tehdy vyhrával soutěže a znal osobně kulturistu Radčiné sestřenice. Po půl roce jsme se s Pavlem vzali, strávili jsme spolu dvacet let (pak jsme se zase šťastně rozvedli) a máme spolu dvě úžasné děti, které dospěly a mají dnes už samy zase své úžasné malé děti - naše vnoučátka

Příběh - Vysněné bydlení

S Pavlem jsme se po svatbě odstěhovali do Brna, kam šel Pavel na vojnu, já jsem si tam našla práci a bydlela jsem na nevábné ubytovně. Každý den po práci jsem se dívala z okna ubytovny a sledovala naproti na louce, jak tam jezdí bagry a jeřáby a staví nové sídliště. A každý den jsem si sama sobě říkala: "Kdyby tak tam, přesně na tom místě co stojí ten jeřáb, se pro nás našel třeba maličký byteček 1+1, nejlíp v 1. patře. Byli bychom tam s Pavlem šťastní a vychovávali bychom tam dvě děti - staršího kluka a mladší holčičku a oni by si před panelákem hráli na pískovišti. (Abych to vysvětlila - za totáče bylo nesmírně obtížné sehnat bydlení, bylo obtížné sehnat i podnájem. Byty byly státní a byly přidělovány na základě určitých přísných kritérií a dlouho se na ně čekalo. Na koupi domu či bytu jsme neměli peníze, byli jsme chudí.) Pavel studoval vojenskou školu v Brně a jeho spolužáci, kteří byli ženatí a měli děti, někteří získali od armády sice po čase byt už jako studenti, ale vždy malý a vždy mimo Brno, nikdy ne přímo v Brně. Po nějakém čase se nám podařilo sehnat podnájem na opačném konci Brna než byla tato ubytovna, kde jsem zpočátku bydlela. Pak jsem otěhotněla. Ke konci rizikového těhotenství jsem šla bydlet k rodičům do Plzně a tam jsem také porodila chlapečka. Když byly našemu chlapečkovi asi 2 týdny, volal mi manžel z Brna a řekl mi, že mu vojsko přidělilo malý byt 1+1 v 1. patře a abych hádala v jaké lokalitě. Nechala jsem se poddat, protože jsem to netušila. Pavel řekl: "Představ si, že je to přesně na tom místě, kde tenkrát stavěli to nové sídliště jak jsi na něj koukala z okna ubytovny - přesně tam, co stál ten jeřáb! V Brně. A představ si, že nikdo jiný z mých spolužáků byt v Brně nedostal, jen já!" Za dva týdny jsme se tam stěhovali i s naším synkem a za necelé dva roky se nám narodila dcerka a naše děti - starší syn a mladší holčička si hrávali na pískovišti před panelákem. Vše dopadlo přesně tak, jako to bylo v mojí vizi - v mém tajném přání, o němž jsem si myslela, že se mi nemůže přece splnit! Dodnes, když tenhle příběh někomu vyprávím, tečou mi slzy, je to pro mě stále silně emocionální záležitost a děkuju bohu za tu šťastnou "náhodu", která určitě nebyla náhodou.

Příběh - Kadeřnictví za zatáčkou

Jednou jsem jela autem na důležitou obchodní schůzku a zapomněla jsem si umýt a vyfoukat vlasy. Měla jsem asi hodinu náskok, a tak jsem jela volným tempem lesem, kde byly samé zatáčky. Jela jsem neznámým terénem v místech, kde jsem nikdy nebyla a neznala jsem to tam. Najednou se mi v hlavě vynořila myšlenka: "Za další zatáčkou bude cedule a na ní bude napsáno Kadeřnictví. Kadeřnici zrovna nepřijde klientka, a tak mě vezme neplánovaně a udělá mi krásný účes." A co se nestalo!!! Za další zatáčkou byla SKUTEČNĚ cedule s šipkou ke Kadeřnictví. Zaparkovala jsem a došla ke starému rodinnému domu, kde na dveřích, které vypadaly jako do sklepa, byl nápis Kadeřnictví. Skoro jsem se bála jít dovnitř, protože na chodbě to vypadalo jako ve skladišti nebo v drogovém dopěti. Nicméně jsem se osmělila, zaťukala na dveře vedoucí do "salonu" a otevřela. Stála tam paní, která se mě zeptala, co si přeju. Povídám, že náhodou jedu kolem a potřebuju udělat vlasy, jestli nemá čas. Paní na mě vyvalila oči a udiveně řekla: "Víte, před chvilkou mi volala klientka, která měla teď přijít, že se omlouvá. A tak jsem si řekla, že by bylo fajn, kdyby šel náhodou někdo kolem, zaťukal a řekl, že chce udělat neplánovaně vlasy. Vtom jste zaťukala na dveře vy. Samozřejmě, že vám ráda udělám účes, sedněte si." Paní kadeřnice nejen, že mi udělala účes přesně podle mých představ, ale navíc měla jakoby zázračné ruce, protože po jejím ošetření mých vlasů jsem asi dva měsíce měla vlasy hedvábné a lesklé jako satén, pružné a pevné. Pryč byly moje zničené barvené chemlonovité vlasy, které jsem měla před návštěvou u této kadeřnice. A na obchodní schůzku jsem mohla přijet upravená, krásná a sebevědomá. Byl to další neuvěřitelný příběh, který se mi stal před pár lety. Připadala jsem si tenkrát jako ve snu nebo v pohádce.

Příběh - Vysněná provozovna k podnikání

Před lety jsem si udělala masérský kurz, odešla ze zaměstnání v kanceláři, ale neměla jsem provozovnu ani klienty. Tehdy jsem řekla: "Vesmíre, přeju si provozovnu v centru Prahy blízko metra C, tak, aby už byla zařízená a abych si nemusela sama shánět klienty - aby je sehnal provozovatel té provozovny a já dostávala na konci měsíce procenta z tržby za masáže na fakturu. A ještě lepší by bylo, kdyby ta provozovna měla nějaký duchovní nádech." Velice záhy jsem dostala od neznámé paní informaci o tom, že kousek od Florence (stanice metra C) je sportcentrum YMCA, kde jsou maséři, abych se tam šla zeptat. Šla jsem tam a majitelé mi řekli, že jdu jako na zavolanou, protože tam právě odchází do důchodu masér, který tam pracoval 20 let a oni za něj shání náhradu. Také mi řekli, že bych tam pracovala na procenta z tržby, klientelu tam mají a já bych si to vyfakturovávala vždy na konci měsíce. Okamžitě jsem tam nastoupila. A asi za týden jsem si vygooglila, že YMCA je zkratka Young Men's Christian Association - křesťanské sdružení mládeže. Takže i ten duchovní náboj to mělo. Po několika letech šla YMCA do rekonstrukce a já si měla najít jinou provozovnu. Tehdy jsem opět požádala vesmír: "Vesmíre, najdi mi rychle provozovnu, kde si už budu platit sama nájem a klienti se ke mně pohrnou. Ať to je v centru Prahy, ať jsou okolo stromy - park, zahrada, ticho - a hlavně ať tam je v pohodě parkování pro mě i pro moje klienty a ať to je slepá ulice, kde nebudou okolo jezdit auta. Ať je ta provozovna zařízená jako terapeutické centrum, ať tam je prima parta lidí, ať hledají přesně ten druh tělesných terapií, které nabízím a ať mi dají krásnou útulnou místnost s dřevěnou podlahou a dvěma okny na dvě světové strany. Prostě - chápete - nadiktovala jsem Vesmíru totální nereálný nesmysl Během 1 měsíce mi bývalá kolegyně dala vizitku na majitele terapeutického institutu v centru Prahy. Když jsem mu zavolala, pozval si mě na pohovor. Na pohovoru vyšlo najevo, že jedna jejich terapeutka, která nabízí přesně ten druh tělesných terapií jako já (který není vůbec běžný) odtamtud během týdne odchází, protože se vdala do zahraničí a oni hledají náhradu a taky požádali vesmír, aby jim někoho sympatického místo ní dohodil. Takže pro mě měli okamžitě volnou místnost. Místnost měla dřevěnou podlahu, byla útulná, měla okna na dvě světové strany a okolo byly stromy, ticho, park, zahrada. Objekt byl ve slepé tiché ulici, na jejímž konci bylo parkoviště pouze pro tento objekt, kam se vešlo aut kolik bylo potřeba. Pracovala tam prima parta lidí a brzo ke mně proudily davy mých klientů. Splnilo se mi to do puntíku přesně! Po několika letech jsem onemocněla a nemohla jsem asi půl roku pracovat. V průběhu té doby se mi rozležely v hlavně některé věci a já jsem se rozhodla, že se do této provozovny už nevrátím. Ačkoli byla vysněná, tak se postupně vyvrbily věci, které mi tam nevyhovovaly. Opět jsem zavolala do Vesmíru: "Vesmíre, teď chci provozovnu blízko jakékoli stanice metra, ale hlavně ať tam je zase klid, zahrada, útulno a hlavně ticho. Ať moje místnost není vedle recepce, ale někde mimo, abych tam měla klid a ať tam mám zvukotěsné dveře. Ať se tam dá v pohodě zaparkovat a ať se jedná o terapeutické centrum, kde nebude tak rušno jako v tom předchozím. Ať tam je opravdu klid na práci a mohu si to tam zařídit podle svého. Ať tam pracují samí ezotericky a duchovně ladění lidičkové a máme se tam navzájem rádi. Ale, Vesmíre, hlavně ať tohle místo nemusím hledat!!! Ať mi někdo sám zavolá a takové místo mi sám nabídne bez mého přičinění!!!" Uběhly 2 dny - skutečně JEN 2 DNY a zazvonil mi mobil. Volala nějaká paní a v první chvíli se mi zdálo, že jde o telemarketing a chtěla jsem ji odbýt. Pak mi ale vnitřní hlas řekl: "Počkej a vyslechni ji." Tak jsem ho poslechla. Paní se mi představila a řekla mi, že s manželem koupili vilku blízko stanice metra, kde zřídili terapeutické duchovní místo se zahradou a zvukotěsnými dveřmi, že to je ve vilové čtvrti v klidném a tichém prostředí a hledají lidičky - ezotericky a duchovně zaměřené terapeuty, kteří by si tam pronajali místnosti. A v první řadě hledají někoho, kdo nabízí služby, které nabízím právě já. A že si mě našla na internetu a že je jí jasné, že nějakou provozovnu už mám, ale přesto jí to nedalo a zavolala mi, kdybych náhodou chtěla, že by byla ráda, kdybych se tam přišla podívat, eventuálně se rozhodla si tam pronajmout místnost. Rozesmála jsem se a odpověděla jsem jí pouze: "Milá paní, přesně před 2 dny jsem si vás objednala ve Vesmíru. To je teda extra rychle vyřízená objednávka od pánaboha!!!" No, samozřejmě jsem tam začala pracovat a pracuji tam dodnes - už spoustu let.

Příběh - Rande naslepo

Jsem řadu let rozvedená a jednoho březnového dne před několika roky, kdy už jsem se cítila hodně osamělá, jsem se rozhodla, že si najdu chlapa - lásku. Řekla jsem to kamarádce a ona mi řekla, že když o něco žádám vesmír, je lepší stanovit dokdy se to má stát. Odpověděla jsem: "Dobře, garantuju ti, že do 12. června si najdu chlapa!" Dodnes absolutně netuším, proč jsem řekla zrovna "do 12. června" a ne třeba "do konce června". Ale prostě jsem to takhle opravdu řekla. Dala jsem si profil na seznamku, a protože nemám nejmenší náladu otravovat se na x randech naslepo s x idiotama než se konečně objeví ten, na koho čekám, tak jsem ještě požádala Vesmír, aby ten "ON" byl hned ten první, s kým půjdu na rande. Přesně 12. června mi napsal krásnej sympaťák, jestli bych s ním odpoledne nešla na ledovou kávu. Napsala jsem mu, že ráda a hned ten den jsme se seznámili osobně. Sešli jsme se jednou, dvakrát, třikrát a já se šíleně zamilovala. A až pak jsem si teprve uvědomila, že jsme se skutečně seznámili 12. června a navíc to opravdu byl ten první, protože s nikým dalším jsem na rande nešla! No, o pár měsíců později jsme se za dramatických okolností sice rozešli a tenkrát jsem řekla, že by bylo bývalo lepší si nechat tuto zkušenost ujít, protože nebyla po čase vůbec příjemná. Nicméně láska to byla, byla jsem do něho úplně zpitomělá, stalo se to 12. června a byl to ten první. Přání se mi splnilo přesně. Prostě Vesmír TO UMÍ

----------------------------------------------------------------------

Napsala jsem 6 příběhů, ale kdybych se zamyslela, zřejmě bych přišla na další. Avšak není mi jasné, proč s některými přáními Vesmír tak dlouho otálí, že na ně čekám třeba už desítky let a dodnes jsem se nedočkala. Přesto vidíte na mém příkladu, že Vesmír umí splnit do puntíku přesně i ta přání, která vypadají jako nereálný nesmysl a neskromně přehnané očekávání.