Vyšší Síly zasahují - byl to snad Anděl?

04.10.2020

Tento příběh se stal před mnoha lety a patří do skupiny mých "top nejzvláštnějších zážitků" s neznámými lidmi, v mém dosavadním životě...


Kdysi mi moje babička půjčila krásnou knihu s názvem "Horká čokoláda pro mystickou duši". Tato kniha se už určitě ani nevydává, možná jí lze sehnat ještě v antikvariátu. Babička vždy s velkým zájmem četla spirituální literaturu a byla to právě ona, kdo mě výrazně podporoval v tomto směru už odmala. Díky ní jsem se v dětství mohla seznámit s tématikou paranormálních jevů a vysvětlit sama sobě mnoho zážitků za hranicí běžného vnímání. Knihy, které mi půjčovala, mi v tomto směru velmi pomohly v uvědomění, že své zážitky nemusím popírat, ale přijmout je, protože totéž zažívají i další senzitivní lidé všude na Zemi.

Bylo mi zhruba dvacet let, když jsem tuhle knížku s potěšením přečetla. Je to soupis neuvěřitelných zážitků lidí z celého světa, do jejichž života v klíčových momentech zasáhly nepochopitelné síly a zachránily jejich životy, nebo obrátily jejich osud na zcela novou trasu. Nejvíc mě zaujaly příběhy, kde lidé popisují, že "Anděl" se vtělil do lidské podoby jen proto, aby je zachránil z nějaké dramatické situace, ve které šlo někdy i o holý život. Jde o příběhy, kdy se neznámý a podivný člověk z čista jasna objeví uprostřed závažné situace a svým zásahem zachrání konkrétního člověka. Pak náhle beze stopy zmizí, nebo se ukáže, že nikdo takový v té chvíli na konkrétním místě prostě nemohl být, nebo nikdo v okolí takového člověka prostě nezná a jeho identita zůstane nevyjasněna. Všichni lidé v příbězích se však shodují na tom, že krajní zážitky, provázené nevysvětlitelnými jevy, totálně změnily jejich pohled na svět a utvrdily je v tom, že existuje Něco víc... Něco, co nám pomáhá, stará se o nás a chce, abychom se s "Tím" spojili a začali svůj život vnímat ve vyšším a jaksi kvalitnějším smyslu, než jsme byli doposud zvyklí.

Po přečtení všech příběhů jsem sama pro sebe zatoužila, abych se i já sama někdy setkala s Andělem v lidském těle. Bylo to jen banální, lehkomyslné přání, jaké patří k těm, které na okamžik definujete ve své mysli, ale během chvíle na něj úplně zapomenete...:-)

Za pár týdnu se však stalo něco zvláštního... Jako toho času vždy, jsem cestovala z Prahy domů a u vstupu do metra jsem si kupovala něco k pití. Byl jasný den a slunce krásně svítilo. Přimotal se ke mě jeden z bezdomovců, kterých se v okolí metra pohybuje opravdu hodně. Byla jsem zvyklá, že chtějí drobné nebo cigaretu, a tudíž mě to nijak nepřekvapilo. Tento muž byl dost mladý - zhruba třicátník, ale nevím to jistě... přesně jsem nebyla schopna odhadnout jeho věk. Měl tmavé kučeravé vlasy a hnědé oči. Takový běžný, nenápadný, ale sympatický chlapík: "Ahoj, neměla bys cigaretu?" Zeptal se. Bezmyšlenkovitě jsem kývla a šmátrala v tašce, hledaje krabičku cigaret. Doslova na setinu vteřiny mi prolétlo hlavou, že bezdomovci mají často špinavé ruce, žloutenku a jiné nemoci, takže jsem chtěla tu cigaretu vyndat a nepodávat mu celou krabičku, aby jí neohmatal. Byl to nepatrný mžik v mé mysli, ale ihned jsem tu myšlenku zapudila, protože mi to náhle přišlo neslušné a nějak neuctivé. Když jsem krabičku nahmatala v tašce, zvedla jsem oči a podala ji obratem tomu muži. On jen stál a díval se mi upřeně do očí velmi zvláštním způsobem. To mě velmi zarazilo...

Pak se na mě tak nějak štědře usmál a řekl něco, na co nikdy nezapomenu: " Víš, lidi o nás říkají, že máme špinavé ruce, ale já mám ruce čisté - podívej!"... Zvedl své dlaně do vzduchu a začal mi je otáčet před očima. Byly opravdu naprosto čisté. Stála jsem jak u vyjevení, neschopná slova:-). V tu chvíli jsem cítila, jako by do mě uhodilo, a celé okolí bylo náhle v bílém, mlžném oparu, měla jsem pocit, jako by se čas úplně zastavil, lépe to popsat asi nedokážu. Teprve v tom němém úžasu jsem si pozorně prohlédla toho člověka od hlavy až k patě. Měl bílé tričko a světlé kalhoty, Byl celý čistý a upravený - vlastně nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o bezdomovce:-D! Jak jsem vůbec přišla na tu myšlenku???... Chvíli jsme na sebe zírali beze slov. Jeho hnědé oči radostně jiskřily, jako by se smály a chtěly mi něco důležitého vysvětlit... ta chvíle byla tak zvláštní a dlouhá jako sama věčnost, v níž se zastavil čas... "Díky za cigaretu, měj se!" Řekl... Nedokázala jsem ani odpovědět... Chtěla jsem se za ním otočit a něco mu říct, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ten bílý opar v mé mysli mě držel v nehybnosti. Když jsem se po pár vteřinách otočila, už jsem ho nenašla. Chvíli jsem tam jen tak stála. Jako bych byla ve snu, jako bych nebyla schopna myslet... Kolem procházelo spoustu lidí a já jsem je najednou vůbec nevnímala. Měla jsem pocit, že se nacházím v bezedném světlém prostoru, který nikde nezačíná, ani nekončí. Celý zbytek dne jsem se nedokázala na nic soustředit, protože před mýma očima byl stále ten nádherný, mléčně bílý opar a v hlavě mi ještě několik týdnů zněla ta zvláštně krásná a uklidňující slova, na která ani teď - po mnoha letech nedokážu zapomenout :" Víš, lidi o nás říkají, že máme špinavé ruce, ale já mám ruce čisté - podívej!" :-)....