V zajetí okovů

Je to mrtvá krajina jako bez života. Neuslyšíš zpěv ptáků, šumění vody, ani sluneční svit zde není častým hostem. Zde neuzříš nikoho, kdo by stál za tvoje zastavení. S touto krajinou se nikdo nechce bratřit, když zjistí, že tento kraj se nachází uvnitř zpustlé duše svůdníku a manipulátorů...

Jako každý živý tvor, i člověk touží po něze, hřejivém dotyku něčího citu a lásce, která nás drží nad vodou i v těžkých dobách našich životů. Ale zde je krajina bez vody, tak žízníš. Bez slunka, tak zimou chřadneš. Bez citu, tak se trápíš. A nakonec i bez srdce, tak jdeš nouzí po žebrotě.

Tam, kde se setkáš se svůdnou náručí manipulátora ti připadá, že snad osud přivál nečekané bohatství a lásku tak neuvěřitelnou a smyslnou, že snad ani není možné, abys dostal tolik štěstí najednou. Je to jakási zkouška lidské důvěřivosti, které manipulátor vystaví svou oběť, aby vyzkoušel, jak mocná je jeho maska a jak dlouho vydrží jeho opájení se mocí nad druhým, nežli tu masku někdo sejme z jeho proradné tváře!

A právě proto píšu tento článek, jelikož mnoho z těch, kdo se setkali a sezdali s maskou manipulátorů, jsou v mé proradně dost častými hosty a je mi moc líto, že nepoznali včas s kým mají co dočinění, i když já sama dobře vím a chápu, jak těžké je někdy rozeznat pravé úmysly od těch falešných, a že sejmout to masku z tváře někoho jiného není někdy vůbec snadné!

Příběh první: Pan Maska

Byla to žena středního věku, co prahla po náruči vřelého muže a tak se seznámila na inzerát. On byl pohledný elegán. A od první chvíle jí dával najevo, že je to učiněný zázrak, to jejich setkání ve dvou. Bylo to, jako by ožíval příběh z telenovely. I když se ocitli mezi čtyřma očima, tak ona měla pocit, že snad sní, když jí opájel svým tragickým životním příběhem. Byl to příběh zhrzené ctnosti, kdy tento úžasný muž prošel pravým peklem, zbavený všech přátel, a sám, pouze se svým odhodláním musel čelit ráně za ranou, aby uhájil sám sebe před tvrdými údery svých nepřátel. Když jí líčil své těžké chvíle a tak vehementně se vlichocoval do její přízně, měla pocit, že kvůli tomuto muži by snad byla schopná skočit ze skály, nebo se vzdát všeho, co má, a následovala ho kamkoli by si přál, protože taková láska stojí snad za vše a nic by jí nebylo zatěžko pro něj obětovat. Tak uběhlo nemnoho dnů a týdnů a oba se rozhodli, že je nejvyšší čas spojit jejich osudy v jeden celek...

Jejich dům byl jako stvořený pro novou společnou etapu, když oba uznali, že už je čas zahnízdit ve dvou a utěšit pocit prázdného hnízda, když jejich děti odešly žít své vlastní životy. To byla oáza s rajskou vyhlídkou na romantické časy, co je teprve čekaly.

Pak jednoho rána, když nasedali do auta, si ona všimla, že její láska se na ni dívá podivným a podezřelým pohledem. " Ty šaty ti moc nesluší." Řekl. To bylo první pozastavení nad jejím vzhledem. Ona si pomyslela, že zřejmě o nic nejde a rozpačitě pokrčila rameny. "Ne, myslím to vážně, radši si je převlékni." Naléhal... Bylo chvíli ticho. Pak ona sama uznala, že bude lépe se opravdu převléknout a zbytek dne strávili opět v nejlepším duchu dvou milujících se lidí. O pár dnů později se ráno vzbudila a našla na posteli vzkaz: Mám tě moc rád... Příjemné zpestření rána - pomyslela si. Každým dnem zůstávala více odevzdána svému milenci, co tak pečlivě kontroloval její půvaby. "Nenos tu krátkou sukni, už na to nemáš věk... Ne! Tahle je zase moc dlouhá, vypadáš v ní staře... No dobře, vezmi si tedy raději kalhoty... Proč sakra nosíš ty kalhoty, vypadáš v nich jako mužskej! ...A hergot nebreč, když ti říkám pravdu!!" Rána za ranou, slza za slzou, vše korunované půvabnou večeří a velkou kyticí s omluvným gestem. "Promiň lásko, vždyť víš, jak tě miluju, jsem prostě nemožnej!"

Ztratíte-li důstojnost, je to potíž, ztratíte-li ji na vrub vztahu s manipulátorem, jde o pořádný problém, ale ztratíte-li ještě ke všemu práci, rozpoutá se hotové peklo: "Kolik jsi utratila v tom obchodě??!... Tady to ale vypadá! To nejsi schopná pořádně uklidit, když se jen válíš doma, ty *****! Pohovor? A kde by tě asi vzali, když jsi totálně neschopná! Takovou přítěž jsem si přitáhl domů, a ještě tě musím živit!"

A tak se z údajné lásky dvou spřízněných duší stala zádušní mše, při níž se oplakává ztracená sebeúcta ženy, z níž zbyl pouhý stín sebe sama. V tom bezútěšném zoufalství nad vlastní promarněnou a bezcennou existencí si už nedokázala ani vzpomenout, kým byla předtím - před Ním a před prvním setkáním s Ním... s panem Maskou.

Příběh druhý: Slečna Krasava

Zdála se tak bezbranná a její oči prosebně vyhlížely někoho, kdo by jí v její bezmoci pomohl. Byla tolik stíhaná vlastní minulostí. On se často zamýšlel nad otázkou, proč právě tato mladá hezká žena má tolik smůly ve svých okolnostech. Kdo jí jen mohl tolik ublížit, že se jakoby osudem ocitla v jeho náruči? Každým dnem byl víc a víc skálopevně přesvědčen, že jí musí zachránit stůj co stůj. Že to musí být osud, který mu dal tu moc, aby zatarasil cestu všem jejím překážkám a odehnal od ní všechny ty, co jí tak dlouho ubližovali a sužovali její život útrapami.

Byl jarní podvečer a oni si povídali o životě ve dvou. Proč vlastně ne, když tato hezká žena byla bez závazků a on se cítil zralý na to, aby pro ně dva stvořil nový domov. Pociťoval, že až přijde pravá chvíle, asi ji i požádá o ruku. Tak silný byl jeho pocit ochránce a věrného milence ženy, která neměla nikoho, jen jeho. Vždyť její rodina se stala z neznámého důvodu jejím nepřítelem a ona, jako osiřelé ptáče vypadlé z hnízda, se musela protloukat životem bez opory jiných. Jaká hanebnost a nespravedlnost!...Pomyslel si. Možná i proto na jeho mužné náruči lpěla každým dnem víc a víc. A možná i proto se začal cítit stále víc svázán s jejím bolestným osudem, jako její věrný druh a zachránce. A možná i proto se nakonec stalo, že její zamilovanost se plíživě začala přelévat do podoby časované bomby závislosti na něm...

"Nesmíš mě nikdy opustit, miláčku." Ta slova mu zní v uších, jako štvavá ozvěna dodnes... Už ani nepočítal dny, kdy se bez jejího souhlasu nemohl pomalu hnout z jejího bytu. Bylo to k uzoufání. Ten její prosebný, zoufalý pohled, jako by snad jeden večer mimo její garsonku znamenal, že od ní odchází navždy. Tam, kde před časem ještě uvažoval, že jí navlékne snubní prstýnek, se nyní děsil faktu, že namísto slibu věrnosti se dočkal ztráty vlastní svobody, a jeho nohy jsou náhle pomyslně spoutány těžkými okovy, které ho tíží a pomalu stahují ke dnu. Romantické chvilky ve dvou se začaly proměňovat ve směs vyčpělých frází a dohadů, zakončených vždy tou stejnou, ošemetnou větou: "Jestli mě opustíš, tak to nepřežiju!"

Po mnoha týdnech, co strávil přemýšlením, co bude dál, se odhodlal najít a zkontaktovat její rodinu. Pak s bledou tváří vyslechl svůj vlastní příběh, který se odehrál už tolikrát, že ani samotní rodinní příslušníci nebyli schopni si všechny ty příběhy zapamatovat. Nikdo ji z domu nevyhodil. Odešla sama za ženatým milencem číslo jedna. Vyhrozila mu smrtí, pokud se nerozvede a pak spolykala prášky. Bylo to málo na to, aby odešla z tohoto světa, ale zároveň dost k tomu, aby poznala, co na muže platí. Strach, výčitky svědomí, pocity viny a zadostiučinění tím, že se každý z nich dříve či později přizpůsobí jejímu scénáři. Vezme si její život na svědomí, ale jen do té doby, nežli se objeví někdo další, kdo převezme tuto hrůznou štafetu její manipulativní povahy na svá bedra. A ona to dobře ví. Tam, kde začíná štěstí jednoho, nemá se končit štěstí toho druhého, ale to Krasava nepochopí. Její divadlo je na ostří nože a málokdo má kuráž na to, svézt se po té ostré hraně na vlastní pěst...

Závěrem:

Tam, kde se poštěstí zasáhnout a udělat pořádek včas, a kde se člověk zřekne vztahu s manipulátorem, tam potom obvykle zažívá pocit neskutečného rozletu a osvěžení, jako by mu někdo sejmul z ramen obrovský balvan a vrátil do srdce nevídanou jiskru, o níž měl již pocit, že snad nadobro zhasla. Pak, když se ohlédne na dny, kdy přežíval a živořil po boku toho citového vykořisťovatele, zdá se mu, že snad šlo jen o ošklivý sen, z něhož se s úlevou probudil...