Klub zlomených srdcí

Ve své praxi se díky automatické kresbě dnes a denně přesvědčuji, jak rozmanité a neopakovatelné jsou příběhy lidí, jejichž energetické pole je ovlivňováno specifickými událostmi, co zasáhli do jejich osudů a životů. Obrázky jejich energetických polí někdy doslova vyprávějí a názorně předkládají jejich prožitou bolest v podobě určitých symbolů-objektů, které jsou v jejich auře zanesené, jako důkazy o prožité zkušenosti.

Jednou z nejúžasnějších a zároveň nejdůležitějších oblastí v mezilidských vztazích je citové propojení, ostatně o něm je napsáno již mnoho, ale někdy se stává, že ačkoliv je dotyčný člověk připravený na lásku, v jeho poli lze nalézt nejrůznější znaky toho, že jeho vztah je prapůvodně předurčen k potížím, jelikož je v srdeční oblasti zasažený bolestí, která nedovoluje, aby byla jeho nová láska úspěšná tak, jak by v nejlepším případě mohla být.

V prvé řadě se setkávám s určitou formou zármutku, který nebyl v průběhu času zcela "stráven" a tento žal se na srdeční pleteni zobrazuje jako jakýsi osten-nebo trn, co je v srdci dotyčného zabodnutý právě tak, jako pověstný amorův šíp, avšak jeho účinek je zcela opačný. Jedná se útvar, zobrazující otevřenou citovou ránu, v jejímž jádru trčí překážka, co běžně poukazuje na srdce poraněné zradou, nevěrou a celkovou ztrátou důvěry v toho druhého, někdy i v lásku jako takovou. S tímto jevem se nesetkávám pouze v případě osamělých lidí, co touží po nové známosti, ale mnohokrát častěji se objevuje ve zdánlivě fungujících svazcích, které jsou poškozené nedůvěrou po společně prožitém karambolu, nebo karambolech. Tam je vždy k pozastavení fakt, že láska, co může (ale někdy ani nemusí) proudit ze srdce obviňovaného muže, nebo ženy, se jen těžko dokáže znovu "naplétat" do srdečného okruhu postiženého. Ten, kdo má trn v srdci, přes jeho vliv totiž není schopný a ochotný znovu lásku přijmout, ačkoliv by se třeba i snažil, protože osten je jakýmsi varovným znakem toho, že dotyčný se zatím se svou krutou ranou nedokázal vyrovnat a trpí předsudkem vůči svému protějšku. Pak nastává situace, která je pro tento problém velmi typická. Jeden se snaží vztah kupříkladu vzkřísit, avšak ten druhý se zdráhá znovu "zamilovat", protože nedokáže odpustit onu starou křivdu. Zde však nesmírně závisí na tom, zda ten, kdo ve vztahu ranil, upřímně lituje svého omylu a jeho srdce se skutečně snaží vše napravit, protože není tak neobvyklé, že osten zrady trčí v srdci vinou toho, kdo chyboval, jen proto, že jeho snaha vše napravit není ze srdce a není upřímná! Pak je na zváženou, jestli stojí za pokus takový vztah znovu slepovat. V některém případě osten takříkajíc vypadne z hrudi sám, protože rána se začne sama hojit, člověk se zbaví své bolesti, stejně jako když si pomocí pinzety vytrhnete tvrdou třísku z prstu. Jindy jeho vyjmutí může pomoci i nová známost, kdy milující duše prokáže odhodlání a vytáhne svou něhou osten nedůvěry ze srdce zraněného, jako by se jednalo o citového chirurga:-) Takovýchto chirurgu je pomálu, ale jejich práce stojí za pokus, protože výsledky jsou k nezaplacení - láska může proudit znovu naplno!

V jiném případě se setkávám s takzvaným "citovým pancířem". Ten by se dal nejlépe přirovnat k brnění, obklopující hrudní koš. Uvnitř toho brnění je většinou silné a odhodlané srdce dominantního člověka, který nestrpí porážku v lásce a pevně drží své city pod kontrolou. Jeho ego bývá mohutné, ale city také, proto je docela zajímavým příměrem si představit pod tímto pojmem muže, co by se chrabře a neohroženě pral pro srdce své milované ženy, opásán svým brněním, ale jakmile se sám musí utkat s projevením svých vlastních citů a sentimentu vůči ní, raději si udržuje jistou citovou kázeň a nerad podléhá pocitu, že je jeho srdce obnažené před někým druhým. Je zajímavé, že jsem se vícekrát setkala s pancířem v ryze ženském provedení a tyto dámy se se vyznačovaly vehementní snahou pomáhat svým milovaným, a měly v sobě moře lásky na rozdávání, přesto bylo jejich chování poznamenáno tím tvrdým pancířem, co tak málo dovolil, aby ostatní mohli poznat hloubku jejich skutečných citů a docenit tak jejich kvality. Tento typ opásání srdeční pleteně je totiž velmi výmluvný především v situacích, kdy blízcí potřebují pomoc a oporu! Tam je totiž tento člověk nedostižný a bije se jako lev, aby dokázal zaženhnat všechny nesnáze své milované, nebo milovaného, ale jakmile přejde akutní nesnáz, je to opět ten starý dobrý mrzout, co radši odolává nutkání uronit slzu, než by přiznal, kolik je v něm ve skutečnosti lásky. Umí milovat, ale nesnese, aby byla jeho láska před druhými svlečená donaha. To je jeho mínus, díky němuž jeho pravé Já nemůže poznat a ocenit jen tak někdo.

Jako poslední zajímavý jev v aurickém systému chci uvést symbol "ostnatého háku", který se dle mé zkušenosti vyskytnul jen u několika jedinců, nicméně je to poměrně zajímavý příklad neschopnosti si udržet lásku někoho druhého, přičemž chyba je na straně toho, kdo o to tvrdě usiluje. Jde o jev, kdy ze srdeční pleteně vyvěrá něco jako provaz, zakončený háčkem. Opravdu názorně si to lze představit v podobě rybářské udice. Tento příměr je přesný hlavně z toho důvodu, že konec udice je zakončený ostrým hrotem, na němž je navázáno srdce milované osoby. Pak, když udice zasekne svou kořist, mění se chuť po lásce na zoufalou uzurpující potřebu po náklonnosti . Protože ten, kdo udici navnadil, bývá člověk s chronickou potřebou až posedlostí, co touží, aby ho ten druhý miloval také tak silně, intenzivně a neodbytně, až se jeho láska stává ve své podstatě nástrahou s neblahými důsledky pro obě strany. Zde se nejedná o svůdníky, co naschvál ničí srdce druhých, ale o jedince, co si tvrdošíjně vynucují náklonnost svých protějšků a dělají to natolik svérázným způsobem, že citová nitka, napojená na srdce toho druhého, se v jejich podání stává neurvalým nástrojem chamtivosti v citech, co po zaseknutí udice začíná pomalu drásat srdce toho druhého napadrť. Pokud se setkají dvě osoby, kdy jedna z nich sehrává tuto neblahou roli "rybáře", pak se z jejich vztahu stává jakýsi těžkopádný souboj o lásku. Jeden tvrdí, že miluje příliš na to, aby to ten druhý dokázal ocenit, přičemž dělá vše proto, aby svou vehemencí objekt své lásky odradil, načež ten druhý se cítí jako ryba lapená v síti rybáře, co ji bude jen těžko a s odříkám ochoten vypustit na svobodu - tedy jinými slovy: Přiznat si, že ať miluje sebevíc, nesmí svou láskou zraňovat a nesmí podléhat své pýše, co ho nutí přivlastňovat a "osedlat" srdce toho druhého. Lásku totiž vlastnit nelze, to je prastará moudrost... A slova "Musíš mě milovat" nepatří do slovníku skutečně milujícího tvora.