Vyšší Síly zasahují

24.09.2020

Skutečné a úžasné zážitky z mého života...


Příběh první:

Jednoho podzimního večera procházím na autobusovou zastávku přes park, je to poslední spojení ke mě domů, další spoj nejede. Je tma, lemovaná jen matnou, zlatavou září pouličních lamp. Chci jít na zastávku o něco dřív, i když bych mohla počkat nějakou chvíli na frekventovanějším místě. Je zhruba devět hodin, patnáct minut večer. Na kraji parku cítím silný tlak na tělo, jakoby mě někdo odstrčil. "NECHOĎ TAM!" - CÍTÍM HLAS VE SVÉM PODVĚDOMÍ. Na malý moment nejsem schopna pohnout se vpřed. Je to jak tělesná paralýza... Ten zvláštní pocit po chvíli odeznívá, a já ho ignoruju a jdu dál, ale cítím stále jeho otisk a nejasný tlak na srdci. Když parkem procházím až k zastávce, nikdo tam není. Autobus jede asi za dvacet minut a já mám podivný pocit, že něco není v pořádku. Naproti zastávce je parkoviště a parkuje zde jediné auto, o které je opřená jakási postava. Během okamžiku je u mě, netuším, jak se to mohlo stát tak rychle. Ten muž mě chce napadnout. Mumlá si pro sebe vulgární slova a mě opanuje hrůza. Čekal tam už delší chvíli. Vytrhnu se mu a utíkám pryč ohromnou rychlostí a náhodou nacházím dva kolemjdoucí mladíky, kteří jsou ochotni se mnou počkat až do chvíle, kdy mi pojede autobus. Mezi houštím slyšíme jeho kroky a následný útěk, když na něj mladíci zahvízdali.

Až později si uvědomuji, že tlak, co jsem cítila při vstupu do parku, patřil duchovním silám, které se mě snažily zastavit, abych parkem neprocházela a vyhnula se ataku násilníka. Zhruba deset minut před příjezdem autobusu sem přicházejí další lidé a já chápu, že kdybych byla opatrnější a přišla o chvilku později, žádné nebezpečí by mi už nehrozilo...


Příběh druhý:

Na nádraží při cestě do Prahy, se setkávám s mladou dívkou, která mě náhodně osloví. Ta dívka má tak šestnáct let, oblečená v punkovém stylu, s krátkými vlasy a piercingem v obličeji. Špatně na ní vidím, je brzy ráno, skoro tma. Z nepochopitelných důvodů jí kladu otázky, na jaké škole studuje a co jí zajímá. Připadám si trochu drzá, ale musím to udělat, nevím proč. Vyptávám se na její studium a život, ale ona k mému překvapení ráda a ochotně odpovídá. Dovídám se, že miluje zvířata a dělá střední zemědělskou školu. Moc jí trápí, jak se ničí příroda a chtěla by s tím něco udělat. Říkám jí, že si moc vážím všech lidí, kteří se zajímají o přírodu a zvířata a pomáhají jim, protože je to VELKÁ A DŮLEŽITÁ PRÁCE a že mě toto téma také velmi trápí. Povídáme si i o tom, jak je důležité, zachovat svůj postoj a názor, i když okolí je k těmto tématům apatické... Z jejího hlasu cítím ohromnou upřímnost a také ohromné ponížení... Povídáme si asi dvacet minut a kolem nás proudí něco velmi příjemného, co nedovedeme popsat. Pak se loučíme.

Cestou do Prahy přemýšlím, co mělo tohle zvláštní setkání znamenat a cítím, že ta dívka o tom bude přemýšlet také...

 Najednou to ÚPLNĚ JASNĚ VÍM - JAKO BYCH TO SLYŠELA VE SVÉ MYSLI: " Tato dívka je ve svém kolektivu obětí šikany a ponižování. Miluje zvířata a nemůže unést krutost světa, do kterého se narodila. Cítí se zbytečná a podřadná. Zapomněla svou hodnotu. Má tady svůj úkol, ale nízká sebedůvěra jí drží na hranici propasti - uvažuje VÁŽNĚ O SEBEVRAŽDĚ, protože necítí sílu něco změnit... Tento hovor pro ni byl povzbuzením, že má pokračovat a NEVZDÁVAT SE! I jiní cítí to, co ona, není v tom tak sama, jak si myslela!"...

Netuším, jaký důsledek pro ni náš rozhovor nakonec měl, ale mnohokrát si na ni vzpomenu. Naše setkání řídily tehdy Vyšší síly, aby povzbudily tuto citlivou dívku na její cestě a odvrátily její úmysly, vzít si život..


Příběh třetí:

V metru, kde se lidé hemží jak mravenci, utíká mým směrem muž v kšiltovce. Uvnitř davu ho míjím pohledem, ale on se zastaví a všimne si mě. A asi se chce na něco zeptat...? Ptám se, jestli něco nepotřebuje, ale on neodpovídá - jen se na mě tázavě dívá. Pak sundává kšiltovku, abych pochopila, o co jde. Jeho hlava je holá a vypadá to, jakoby mu chyběla celá polovina lebky - jedna část mozku - prostě v té hlavě je zarostlá díra - důlek, schovaný pod kšiltovkou. S údivem ten jev sleduji, nikdy jsem něco podobného neviděla. Nastoupíme spolu do přeplněného metra a povídáme si - tak trochu BEZE SLOV:-D... A muž huhlá nejasné zvuky - je jasné, že ztratil schopnost mluvit, ale z očí vím, že jinak zcela plnohodnotně vnímá a myslí! Jeho oči jsou totiž jiskrné a duchaplné! A já se spontánně (ale trochu přiblble) ptám:-):

" Vy tedy slyšíte, ale nemluvíte?... Aha, a měl jste tedy nějakou nehodu"?... Na všechno mi jasně odpovídá... Ptám se nahlas, jestli má rodinu. Ukazuje mi fotografie, vytažené z peněženky. Dovídám se přes jeho posunky a máchání rukama (kterým nepochopitelně dokonale rozumím:)), že jeho rodina ho odvrhla poté, co se stala jeho nehoda, je z toho hrozně nešťastný a rozzlobený - mají ho totiž za idiota a postiženého debila (s prominutím), který ztratil rozum a je na odpis. Přesně tak mi to totiž řekl!! A také to, že se za něj jeho děti stydí, protože mu chybí kus hlavy. Nechtějí se s ním nikde ukazovat, protože je to ponižuje... Taky se dovídám, že tento muž je duševně založen a je nyní schopný vnímat lidi ve vyšším rozměru. Tu schopnost mu dala nehoda, kterou prožil. Bohužel vzhledem ke svému handicapu nemůže najít nikoho, kdo by si s ním popovídal, protože nikdo nechápe, že i když mu chybí kus mozku, tak plně rozumí a chápe, co mu ostatní říkají, jen na to nedokáže verbálně reagovat. Hovor trvá skoro půl hodiny. Jsem jak v tranzu a když hlásí mou stanici, omlouvám se, že musím už vystoupit. Letmo se ohlížím do okolí a opravdu mě pobaví, že celý vagón lidí je na nás doslova přilepen svými zraky. Všichni se snaží pochopit naší konverzaci - asi marně:-D! Pán mi ještě za oknem radostně zamává a mě běhá takový ten nádherný mráz po zádech... "Vyspělá duše musela ztratit dar řeči, aby se mohla naučit komunikovat silou svého Ducha... ale nikdo v jejím okolí to nechápal... Teď už však ví, že jsou lidé, kteří jsou stejně naladěni a kteří jí porozumí, jen je musí hledat!" .... Alespoň tak mi to vysvětlily Vyšší síly, které nás dva svedly dohromady:-D!