Horké křeslo pro hosta

Říká se, že naše Já, to skvostné bytostné fluidum, co tvoří jeden divotvorný celek naší osobnosti, se podobá jakémusi neobroušenému drahokamu, co čeká ve svém úkrytu na pravou dobu, aby byl přírodními silami postupem času obrušován do vrcholné dokonalosti své krásy. Tomu se říká růst charakteru. Velmi však záleží na tom, zda je někdo svolný a poddajný k tomu, aby jeho hrany obrušovaly rytmicky divé síly osudu jen v malých a jemných intervalech, nebo zdali se náhodou nejedná o člověka, jehož hrany ne a ne obrousit citlivou cestou. Pak musí přijít silný vliv, co jeho nerost dokáže opracovat mocnou a vytrvalou silou a sem tam může způsobit i pár zářezů vedle, to na památku, aby si dotyčný vždycky vzpomněl, že ač je v jádru božský, přece není dokonalý a musí se lépe přizpůsobovat žádostem shůry.

To napomínání osudu se neděje věčně, a ne nadarmo říká se, že tak dlouho se se džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne. To je nádherná ukázka člověka, co není sto, nastolit ve svém charakteru vyšší metu a stát se vlastní vůlí lepší osobností, než byl doposud, a tehdy si ho hybné síly kosmu posadí na symbolické "horké křeslo" a vyzvou ho na lítý souboj s nedostatky jeho vlastní povahy. Jedná se o situace, které se stávají tvrdou prověrkou a zkouškou pro naši osobnost a její slabiny. Jak si povede každý z našich hostů na horkém křesle? Dozvíme se níže...

Co může člověka ranit víc, než ztracené zdraví. Ortel zněl jasně: Jestli se ještě napijete alkoholu, vaše játra mohou selhat. To byla velká výzva, protože mužova záliba v pití už drahnou dobu stíhala nejen jeho nervy, ale především tělesnou schránku."Už ani lok" pomyslel si, když seděl nad sklenicí limonády, zatímco jeho přátelé vesele popíjeli alkohol. Pak jednoho dne si řekl, že snad nebude tak zle a znovu si nalil. Organizmus však začal vypovídat službu. "To bylo naposledy, opravdu naposledy" konejšil se, a útrpně vzdoroval potřebě zbavit se všech lahví v domě. Pak se však nechal zlákat jedním večerem, ve kterém si připomněl své neúspěšné manželství. Toho večera vypil celou lahev. A ten samý týden ještě několik dalších. Na sebe obhajobu už bylo pozdě, protože jeho euforie se proměnila v mučivé žaludeční křeče a zvracení. Všechna vyšetření potvrdila to, na co celou tu dobu myslel - játra jsou ve stavu kolapsu. Bolesti nepřecházeli a jeho stav se nelepšil. Sice už nepil, ale nemohl už ani jíst. Jeho stav byl nesnesitelný a bolesti přecházely do stadia mdloby. Ta situace trval nepřetržité tři měsíce, během nichž měl chvílemi pocit, že snad vypustí duši a omlouval se Bohu, že nedokázal uposlechnout jeho varování a stále si zahrával se svým zdravím. Pak se náhle situace začala zlepšovat. Jako by se nad ním snad sám osud smiloval a on se konečně začal cítit lépe. Už v první chvíli, kdy ty šílené bolesti polevily věděl, že nejen tělo začalo oponovat jeho zacházení s ním, ale především vnímal, že dostal tu největší dosavadní lekci v životě: Lekci nezodpovědnosti k sobě samému. Nyní úspěšně abstinuje. Metla bolesti ho totiž prohnala až k pokoře si umět odříct, co mu škodí! A tak se Horké křeslo pro hosta nakonec neminulo účinkem - ačkoliv to bylo za pět minut dvanáct...

Nemálo lidí zažilo situaci jako z dramatu, kdy do vřelého a šťastného manželství zasáhne temné pokušení v podobě románku na jednu noc. Ten muž už se ale zařekl, že svou další ženu nikdy nezraní, jako ty předešlé. Způsobil už mnoho bolesti a dobře o tom věděl. Avšak jeho pudy se nedaly tak snadno zkrotit. Až příliš přesně znal důsledky svých tajných radovánek a trvalo dlouho, než odčinil všechny nesnáze, co jeho sobecké chování způsobilo. A Nebe asi zajásalo nad jeho sebezpytováním, protože mu do života seslalo neznámou ženu s andělskou tváří i povahou. Bylo v ní něco nevýslovně jemného a ryzího a on měl zcela jasný pocit, že nikoho takového už nikdy nepotká a taková šance už nepřijde podruhé. Málokterý muž potká ženu, co je uvnitř stejně krásná, jako zvenčí. Zamilovali se do sebe a ona ho přijala se vším všudy, včetně jeho mizerné minulosti. On by ji nevyměnil za žádnou jinou, protože dobře cítil, že v ní našel něco převzácného a výjimečného. Jeho slova zněla jasně: "Nikdy bych ti neublížil!" Jeho slib ale neslyšela jen ona, slyšeli ho zcela jistě i "Ti nahoře" a připravili mu zvláštní překvapení. To překvapení přišlo na jehlových podpadcích, mělo krásné dlouhé nohy a nevyzpytatelný úsměv Mony Lisy. Pak, když toho večera zaslechl klapot jejích střevíců, stoupala mu každým momentem rtuť na teploměru do úctyhodné výšky. Křeslo pro hosta se nažhavilo do ruda. Té noci prostě nedokázal odolat a podlehnul. Jeho andělská kráska čekala doma s otevřenou náručí, zatímco ho Mona Lisa svůdně zbavovala jeho předsevzetí. Chtěl se ještě v posledním momentu vysmeknout z její náruče a utíkat domů, ke svému Andělovi, ale jiskry v očích Mony Lisy byly setsakra vyzývavé a neodbytné. Tak se to té noci stalo a na detailech pramálo záleží. Té noci si totiž uvědomil, že na obraz Mony Lisy se stojí v Louvre celé fronty jen proto, že ho kdosi prohlásil za nejvzácnější a nejhezčí obraz na světě. Nicméně kdokoliv skutečně zavítal do Louvre, kde tento obraz visí za skleněnou vitrínou, ten viděl a pochopil, že davy turistů se slepě hrnou skrze překrásné sály za tímto obrazem jako divá zvěř, aby se na malý moment pokochali jeho půvabem, přičemž mnozí z nich ve svém šílenství přehlédnou a ignorují mnoho jiných vzácných a překrásných děl, kterým se Mona Lisa možná ani zdaleka nevyrovná... tak slepá může být slabost pro okamžik. Ve svém zahanbení se nedokázal své lásce už ani podívat do tváře, až pak, když přišla chvíle pravdy, se celý sesypal při pohledu na její svůdné řasy, po kterých pomalu stékaly slzy zklamání. Čas od času jí někde potká. Její andělská tvář se nezměnila, jen je bohatší o pár malých vrásek. I to je na ní krásné a on marně sní o dni, kdy se znovu utopí v jejím něžném objetí. To totiž patří už někomu jinému. Někomu, kdo byl možná také někdy hostem na horkém křesle, ale pohled na Mona Lisu ho přesto nechal klidným...

Komu by se nelíbilo jezdit v bavoráku a být členem V.I.P. sekce na každé společenské události. Vždyť o tom snil i náš poslední host na svém horkém křesle, které se pozvolna ohřívalo pod množství jeho malých-velkých podvodů a potyček se zákonem. Jeho konto se pohybovalo od nuly až po sedmimístnou sumu, podle toho, jak se mu zrovna zadařilo, si na někom dokázat své pokoutné obchodnické umění. Pak jednoho krásného dne však sklapla past a ze svých problémů už se nemohl vymotat. On i jeho rodina tak zůstali v podstatě na ulici a bez přístřeší, v bezútěšné situaci a plní marnosti ze života. Kdo Boha kárá za svůj pokažený osud, měl by se nejdříve podívat na dno svého talíře a ochutnat polévku, co si sám navařil dřív, nežli začne hanobit vyšší smysl věcí. A tak se onen člověk ocitnul v záchranném kruhu nového projektu, při němž mu byla nabídnuta spolupráce a možnost se finančně i kariérně znovu postavit na nohy. Nebesa se asi usnesla, že tento egocentrik a intrikán si zasluhuje ještě poslední šanci a věci se hnuly lepším směrem. Ten, kdo našemu "hrdinovi" nabídnul záchranné lano, byl ochotný slevit ze svých vlastních finančních rezerv, aby svému novému parťákovi poskytl zázemí a rozumné živobytí do začátku. "Co bylo, to bylo, začni s novým štítem a neohlížej se nazpět!" Tak zněla jeho slova a onen hříšník se dušoval, že udělá všechno proto, aby veškeré chyby napravil a začal nanovo žít fér životem. Světe div se, projekt se zdál být perspektivní, ale neblahá výheň křesla se začala žhavit doběla. Kdo má v krvi intrikaření, musí dostat transfuzi, někdy ale ani ona nepomůže, pokud se dotyčný znovu dere na piedestal, který mu právem nepatří a jeho krev se opět zanáší jedovatým odérem podvodníka a lháře. Stejně tak i tento výtečník stál před osudovou volbou, zda znovu zopakuje to, co už tolikrát udělal lidem, kteří se mu pokusili pomoci: "Podvedu ho, nebo ho nepodvedu?" Podvedl! A potom ještě jednou! V té chvíli mu bylo totiž jedno, že křeslo už je tak nažhavené, že mu nakonec připálí zadek, protože brzy nato se jeho nový domov, který mu sponzoroval právě jeho dobrodinec, proměnilo ve vězeňskou celu, ve které mohl tento falešník přemýšlet o tom, jak dlouho s tím džbánem vlastně chodil, než se jeho ucho utrhlo a na zem se rozlila celá kaluž jeho prohřešků a podvodů, co vypluly napovrch. Těžko říct, jak jeho osud bude pokračovat dál, ale jedno je jisté - žhavé křeslo pro hosta je připraveno, kdykoliv bude znovu potřeba!!