Trápení s babičkou

22.06.2020

Dotaz:

Ahoj Veru, ráda bych Tě poprosila - řeším babču z Prahy, jestli bys nějak nemohla mrknout, jak to mezi námi vlastně je - teda jestli to je možné zakreslit...? Budu moc vděčná!

Byla tu nedávno, v našem novém bydlení, kam jsme se přemístili během koronaviru. Mysleli jsme, že ji navštívíme u ní v bytě, protože když je u nás moc dlouho, tak už ji nedávám... Jenže to nechtěla, respektive říkala, že mezi čtyřma stěnama teď byla pořád a že by ráda přijela. Upozornila jsem ji, že máme své aktivity a že se jí nebudeme moci věnovat po celou dobu. (Byla tu asi 3 dny.) Ona, že to nevadí, že se bude procházet, že potřebuje čerstvý vzduch atd. Tak si říkám OK, nemám s tím problém, spát u nás může a holky budou mít vzrůšo.

Zezačátku v pohodě, až na to, že už cestou autem z Prahy nám povídala, jak pořád myslí jenom na holky a žije jen pro ně, pro nás prý ne! Jenom pro ně! ;-) ...to byl první rýpanec. Ale což, přivřu oči a říkám si, no jó babča... (Dobře, že aspoň pro ně;-)) Ovšem zrovna nejpříjemnější poznámka to teda nebyla.

Jeden den jsem jí slíbila, že se jí pověnuji a ona strašně chtěla prolézat starožitnictví a nakupovat, přestože my nic nepotřebujeme a ona přece ,,nemá peníze!" Tak tohle taky moc nechápu.

Vždy, když jí řeknu, ať nic nekupuje - přiveze toho víc, než když mlčím. Že prý neumíme nakupovat, že máme nakupovat jedině v Lidlu a jedině to a to a to, vyjmenuje slevy a poznamená, že si přece musím všechno pamatovat!!!

Jasně, já toho mám tolik k pamatování, že nemám ani sílu na to, abych o tom vůbec mluvila... Ale co už. Mám pocit, že se s ní jakoby chci nějak pořád skamarádit nebo najít nějakou rovinu porozumění, ale stále bezúspěšně a přijde mi, že na úkor mé energie. A vlastně se postupně už ani nesnažím...

V minulosti toho bylo samozřejmě víc, co prováděla a tohle její konání je pouze slabý odvárek.

Nevím, proč jí pořád dávám šanci. Nemám přece povinnost se s ní vídat, když je nepříjemná :/

Následující část nevím, zda mám popisovat, ale při poslední návštěvě vykládala strejdovi, jak si tatík (její milovaný synáček, kterému ovšem taky neváhá stále organizovat život) teď přepychově bydlí, že snad takhle uklizeno nikdy neměl, prý jako ze žurnálu.

Bodejť by neměl, když šel po nás do vymydlenýho zrekonstruovanýho bytu a ještě k tomu jsme mu všechny věci stěhovali my. Ale to je fuk, ať si ho klidně chválí, jenže to porovnala se mnou - že prý já to tam měla jak - nevím už co použila za slovo, ale něco jako bordel.

Jenže já tohle její vyprávění slyšela otevřeným oknem, což ona asi netušila a dost mě to zamrzelo - jak to může srovnávat? (Zkráceno) Mrzelo mě to, tak jsem jí řekla, ať si uvědomí, že to taky někomu může být líto. Mj. Tím značně nabořila mou důvěru k ní.

(Zkráceno)

Umí být i docela pohodová, když chce, ale to člověk nikdy neví. Je trochu smutné to říkat, ale já se vážně těšila až zase odjede a opravdu jsem si potom obrovitánsky oddychla.A teď řeším, že chce přijet na oslavu, jenže já ji tu nechci. Nebo nevím, kdyby přijela a byla - prostě jenom byla a rozdávala moudrost stáří a lásku - tak asi v poho, ALE po poslední návštěvě a včerejším telefonátu, kdy mi típla hovor, protože jsem se jí zeptala, jestli chce opravdu přijet, když si na všechno stěžuje, fakt nevím...

A jsme u toho - nevím, jestli mám brát ohledy a mít k ní úctu jen proto, že je už stará.Nebo prostě proto, že to je babička a holt ,,by se to mělo".Nebo jestli se snažit jí nějak opakovaně po dobrém vysvětlovat, že některé věci se mi prostě nelíbí a nechci je, i když to vůbec neposlouchá a pořád to akorát obrací proti - tak jestli být jako trpělivá a stále nekonečně vstřícná a reagovat a věřit, že to někdy pochopí z jiné stránky? Načež její slovník je teda na můj vkus docela nevybíravý a netaktní.Nebo jestli si mám říct, no jó babča a mávnout rukou a nevšímat si jí, čímž podle mě ponižuje nejen nás ale i sama sebe.

Mě už to věčné omlouvání nebaví, nechci ji prostě na oslavě, protože je mi úplně jasný, jak to pak bude... Pro dobrotu na žebrotu. Ale nevím, jestli si můžu dovolit jí tam nechtít?Jenže její přítomnost je někdy fakt dost nepříjemná... Umí být i bezvadná, ale poslední dobou mi přijde spíš pesimistická. A vlastně si říkám, což zní asi dost blbě, ale jestli mě má jako vůbec ráda.

A jestli se ten vztah může vůbec ještě zlepšit, protože mi přijde, že už jsem vůči ní docela otupěla. A protože hází klacky pod nohy - něco řekne nám a něco jiného se pak dozvím od ségry...

Asi si s tím nějak poradím, ale je to pořád dokola... Nechci čekat až umře, to je přece blbost. Budu moc ráda, jestli to jde zakreslit - jak to má ona k nám. Má-li smysl, se snažit ten vztah nějak rozvíjet... i když se to zdá náročné...?

Děkuju předem a omlouvám se za román - nevěděla jsem, co bude pro kresbu nejdůležitější, tak radši píšu všechno :D

Měj se moc krásně!!!

Rozbor: 

Ahoj, zakreslila jsem si vaše společné propojení. Starší lidé jsou někdy neomalení ve svém chování, a přesto, že jsou veskrze hodní, díky přemíře času se zaobírají detaily. To je situace, kterou zná ze své rodiny skoro každý. Když je to jen manýr z dlouhé chvíle, o nic závažného nejde a člověk musí být trochu shovívavý, mávnout rukou a nebrat si to tolik k srdci. V tomhle případě vidím ale problém mezi tebou a babičkou trochu hlubší. Zdánlivě drobné a bezvýznamné situace tady naznačují, že mezi vámi je vnitřní nesoulad, který zasílám na obrázku.

Z tvé kresby (vlevo) vyplývá, že se s babičkou dlouhodobě pokoušíš navázat vřelejší citový vztah. Bohužel tato snaha je vyloženě jednostranná. Babička (vpravo) si k tobě nevytvořila žádné citové pouto. Čáry, které vůči tobě směřují z její solární pleteně a krku, jsou takzvané "útočné šípy". Kdykoliv je vidím, vím, že taková osoba umí být zlomyslná a někdy i krutá. Snaží se provokovat a snižovat sebedůvěru jedovatými slovy - urážkami. Tím získáva energii z okolí a poutá na sebe pozornost. I když tyhle sklony věkem někdy otupí své ostří, je to součást jejího charakteru a je nutné se s tím smířit.

Tvůj provázek na solaru z této interakce "utíká", babička se tedy umí "obout" do míst, kde si nevěříš, zpochybňuje tvé sebevědomí...

Doporučovala bych následující. Chovej se k babičce nadále slušně, ale neotvírej se jí citově tolik. Ona není člověk, který by byl schopný tvé city přijmout a docenit. U takového člověka si bohužel nemůžeš dovolit být příliš zranitelná a otevřená, protože s tvými city neumí zacházet tak, jak bysis zasloužila. Také se pokus posilovat svou sebejistotu a osobní hranice, aby tě její občasné urážky už nezraňovaly. Jed se ti nesmí dostávat tak hluboko pod kůži. Zkus pochopit, že babička není schopna takové citové výměny, po jaké bys u ní toužila. To ale neznamená, že budeš tolerovat urážlivé chování. Pokud bychom to vzali jako osobní lekci, je babička nevědomým trenérem pro posilování tvé sebejistoty a hlavně - má ti otevřít oči v tom, že svou lásku máš investovat v místech, kde se setkává s přirozeně důstojnou odezvou.

Odpověď: Souhlasím a díky moc za rozbor!!! a za obrázek - je to úplně přesný